Výzkumná stanice
VÝZKUMNÁ STANICE KŘTINY 1951 – 1990.
Historie obce Křtiny druhé poloviny minulého století je úzce spjata s Výzkumnou stanicí Křtiny, nazývanou spoluobčany důvěrně jako Výzkum a sídlící v lese na Bukovském kopci. Bylo to detašované pracoviště Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti (Jíloviště-Strnady), zaměřené na technologický a technický rozvoj lesního hospodářství, zjednodušeně - na racionalizaci a mechanizaci prací vykonávaných v lese. Výzkumná stanice sehrála na tomto úseku rozvoje československého lesního hospodářství významnou roli – pomohla mu překonat kritická léta poválečného období a urychlit jeho historicky nejdramatičtější vývojovou etapou od ruční a animální práce ke dnešnímu vysokému stupni mechanizace prací v lese. Výzkumná stanice se stala nejen doma, ale i v zahraničí uznávaným a respektovaným tvůrčím centrem technologického a technického rozvoje lesního hospodářství. A taky – proslavila obec KŘTINY v celém tehdejším evropském lesnickém světě.
Pro pochopení procesu technologického a technického rozvoje lesního hospodářství po 2. světové válce připomeňme východiska a motivace, které tento proces stimulovaly a vedly mimo jiné i k založení Výzkumné stanice Křtiny.
Technická úroveň LH Československa v době po skončení 2. světové války byla, stejně jako i jinde v Evropě, charakteristická tím, že lidská a animální síla byly při pracovních činnostech prakticky jediným energetickým zdrojem. Všechny práce se prováděly ručně pomocí tradičního nářadí, soustřeďování dříví od pařezu k odvozní cestě a jeho následný odvoz z lesa byly doménou koňských potahů. Existovaly historicky vytvořené a výhodné vazby mezi zemědělstvím a LH, charakteristické sezónním využíváním společné základny lidské pracovní síly a koní – v létě na poli, v zimě v lese.
Poválečná všeobecná a bouřlivá industrializace národního hospodářství vedla k odlivu pracovních sil z venkova do průmyslu. Technický rozvoj zemědělství se projevil úbytkem koní. Kooperační vazby zemědělství a lesní hospodářství se postupně rozpadly. Výsledkem bylo citelné snižování potenciálu pracovních sil pro práci v lese a to zejména v Čechách a na Moravě. Ještě řadu let po válce se organizovala výpomoc lesních dělníků a koní ze Slovenska pro práce v českých zemích.
Lesní hospodářství se dostalo do situace, kdy jen obtížně zabezpečovalo plnění svých pěstebních a těžebních úkolů, přičemž jejich objem narůstal. Dospělo logicky k potřebě nastoupit cestu zvyšování produktivity práce - cestu racionalizace a prvotní mechanizace prací v lese. Nemohlo při tom očekávat pomoc a spoluúčast podniků průmyslových odvětví. Důvodem byla počáteční nejasnost požadavků vůči strojírenství a hlavně ekonomicky nezajímavá, relativně nízká sériovost očekávané produkce strojů. Bylo zřejmé, že LH se musí spoléhat na vlastní síly, na vytváření předpokladů pro svůj technický rozvoj uvnitř svého odvětví.
Byla přijímána řada opatření, která měla napomoci rozvojovým záměrům Státních lesů. Patřilo mezi ně kupř. rozdělení LH na dvě samostatné organizační struktury – pěstování lesa a těžbu dřeva, zahrnovanou pod pojem „lesní průmysl“. Tento model měl krátkou životnost, narušoval přirozenou vnitřní technologickou a ekonomickou kontinuitu LH a vytvářel nové nežádoucí třecí plochy. Povšimněme si, že LH ČR se po roce 1990 k tomuto modelu vrátilo.
Krátkodobě bylo zavedeno specializované technické studium na lesnických Vysokých školách, připravující specialisty pro mechanizaci prací v lese. Nastupující prvotní mechanizace si vyžádala organizaci údržbáren strojů při lesních závodech, z nichž některé dospěly až k výrobě pomůcek, nářadí a jednoduchých strojních zařízení. Tento trend vedl v konečné fázi k organizování Závodů lesní techniky na krajské úrovni a k vybudování centrálních strojírenských vývojových a výrobních organizací Státních lesů – Podnik technického rozvoje Olomouc a Strojárne štátnych lesov Slovenská Ľupča. Podporovaly se technické iniciativy pracovníků lesního provozu (zlepšovatelské hnutí). Organizovaly se Dny nové techniky, vznikla struktura Rozvojových lesních závodů a Demonstračních objektů.
Velký význam mělo to, že Československé státní lesy a statky zřídily k 1.1.1951 VÚ mechanizácie lesného priemyslu, se sídlem v Oravskom Podzámku na Slovensku, se dvěma detašovanými pracovišti v českých zemích - v Praze-Holešovicích a ve Křtinách u Brna (původně v Adamově). Vznikl tak nový vědeckovýzkumný obor lesního hospodářství, od něhož se očekávalo, že přispěje k řešení klíčových otázek jeho technologického a technického rozvoje. Později se Výzkumná stanice Křtiny stala již trvale součástí nově strukturovaného Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti – Jíloviště-Strnady.
Výzkumná stanice Křtiny se formovala za aktivní účasti představitelů Lesnické fakulty Brno a pracovníků předchůdce dnešního Školního lesního podniku „Masarykův les“. Svoji činnost pod vedením Ing. Václava Štauda a s několika málo pracovníky zahájila ve skromných podmínkách budovy Lesní správy v Adamově. Brzy nato přesídlila do Švýcarny v Josefovském údolí a od roku 1954 sídlila na zámku ve Křtinách, s dílnami v objektu Stará pošta (č.p. 2). v roce 1966 se už trvale usadila ve vlastním, nově vybudovaném moderním objektu v lese na Bukovském kopci.
V té době zaměstnávala Výzkumná stanice již okolo 50 pracovníků, převážně ze Křtin a blízkého okolí. Výzkumná stanice a její zaměstnanci byli pro obec Křtiny přínosem, podíleli se velmi aktivně na společenském, kulturním i ekonomickém rozvoji obce. Existovala trvalá a úzká spolupráce Výzkumné stanice s Lesnickou fakultou Brno a jejím Školním lesním podnikem. ŠLP se stal pro Výzkumnou stanici první ověřovací „laboratoří“, na Lesnické fakultě měli vědecko-výzkumní pracovníci stanice, jako externisté, možnost přenášet své nejnovější poznatky bezprostředně do výukového procesu fakulty. Řada z nich přešla postupně do trvalého svazku pedagogických a akademických pracovníků fakulty.
Posláním Výzkumné stanice (VS) bylo zejména hledání cest k efektivní náhradě tradičních manuálních a animálních pracovních postupů. Výstupem práce Výzkumné stanice byly návrhy nových technologických a organizačních opatření a jim odpovídající soustavy strojů s konstrukčními podklady pro jejich výrobu u specializovaných strojírenských výrobců v rámci lesního hospodářství, případně u mimoresortních strojírenských podniků. To všechno po poloprovozním ověření v provozu LH, s použitím funkčních modelů navrhovaných strojů, vyrobených ve vlastních dílnách Výzkumné stanice. Tomu odpovídala i její struktura, kde na práci vědecko-výzkumných pracovníků s lesnickým zaměřením navazovala skupina strojních konstruktérů a následně pak strojírenská dílna.
Výzkumná činnost VS Křtiny v období 1951 – 1990 byla tématicky velmi široká, dotkla se postupně téměř všech pracovních procesů v lesním hospodářství. Připomeňme alespoň klíčová témata a nejvýznamnější realizační výstupy.
Prvý velký úkol VS byl zaměřen na využití zemědělských univerzálních kolových traktorů (UKT) pro soustřeďování dříví (přemístění dříví od pařezu k odvozní cestě), jako náhrady koní. Výroba traktorů probíhala v nedalekém Zetoru v Brně. Úzká spolupráce VS s jeho vývojovým oddělením umožnila ovlivňovat vývoj zemědělských traktorů tak, aby vyhovovaly také práci v lese. Připomeňme z počátečního období alespoň památný Zetor 50 (Foto 2), jichž se v období 1955-60 vyrobilo především pro zemědělství více jak 100 tisíc kusů. Hlavní roli v lesním hospodářství pak sehrály následné modernizované unifikované řady traktorů Zetor.
Práce VS byla orientována především na vytvoření komplexního systému pro efektivní, citlivé a bezeškodné nasazení traktorů do neexploatačních těžeb v jemných způsobech hospodaření. Úspěšný výstup řešení spočíval hlavně v cílevědomém rozčlenění lesních porostů systémem přibližovacích linek s respektováním záměrů pěstitele lesa, dále ve vyloučení volného pojezdu traktorů uvnitř porostu a jeho omezení jen na přibližovací linky a konečně bezeškodné vyklizení směrově káceného dříví z nitra porostu na přibližovací linku pomocí lana traktorového navijáku. Dnes samozřejmost, tenkrát pionýrské hledání.
Zemědělský traktor bez specifické výbavy, adaptérů a pomůcek by ovšem v lese neobstál. z velké řady výstupů VS na tomto poli připomeňme bezpečnostní rám, spodní ochrannou vanu, horskou vzpěru, čelní rampovač, lanové a řetězové úvazky, směrovou kladku a ochranné límce a zejména úspěšný, originálně řešený a dodnes vyráběný traktorový naviják s původním označením TNP (Foto 3), který nahradil nevhodné navijáky s křížově šnekovým řadičem lana.
Práce VS Křtiny a provozní zkušenosti LH Československa byly sledovány evropskou lesnickou veřejností s uznáním. Svědčí o tom skutečnost, že mezinárodní organizace FAO-ECE-ILO pověřily VS Křtiny již v roce 1963 uspořádáním mezinárodního semináře specialistů, zaměřeného právě na využití zemědělských traktorů v LH, kde VS prezentovala výsledky své práce.
Samostatnou a úspěšnou kapitolou výzkumného programu VS Křtiny po roce 1962 bylo řešení radiového ovládání
traktorových navijáků. Ve své době nemělo v zahraničí obdoby. Přineslo přechod od dvoučlenné na jednočlennou posádku traktoru, zvýšení bezpečnosti práce a snížení škod na zůstávajícím porostu. Dalo vzniknout práci v komplexních četách, zajišťujících operace od kácení až po přiblížení dříví na odvozní místo. Radiové ovládání navijáků se stalo trvalým technologickým prvkem v traktorovém, ale i lanovkovém soustřeďování dříví.
Za mimořádnou kapitolu výzkumného programu VS Křtiny lze považovat rovněž odvětvování celých stromů na odvozním místě s využitím přibližovacího traktoru. Traktor po přiblížení celých stromů k odvozní cestě vloží strom do stacionární odvětvovací hlavice a svým pojezdem strom odvětví. Řešení vyústilo v originální protahovací odvětvovací stroj OVP-1 (Foto 4).
Odvětvování se tak stalo organickou součástí soustřeďování dříví. Stroj byl oceněn Státní cenou ČSSR. Výrobce strojů - SLPTR Olomouc posunul řešení k tzv. autonomnímu pohonu. Vznikl tak kuriózní stroj – odvětvovač celých stromů bez vlastního zdroje energie. v provozu našeho LH bychom jej dnes těžko hledali. Naproti tomu mnoho let se tyto stroje exportovaly do Švýcarska a Německa.
Specifickou kapitolou práce VS Křtiny byl komplexní úkol - těžba slabého dříví (nehroubí), do té doby označovaného jako nevyužívaný lesní odpad, s jeho dodávkou pro průmyslové využití.
Šlo o méně kvalitní dříví - větve, vršky a dříví z prořezávek mladých porostů. Výzkum proběhl v období 1957 - 1963. Byl motivován přesvědčením, že poválečný stav našich lesů není dobrý, že dochází k nežádoucím přetěžbám na úkor podstaty lesa. Vládní usnesení stanovilo snížit objem těžeb dříví na únosnou výši. Hledaly se úspory a náhrady dřevní hmoty. Výzkumný úkol měl široký meziresortní charakter pod koordinací VS Křtiny, s koncovou výrobou sulfátové celulózy, dřevovláknitých a dřevotřískových desek. Celkový ekonomicky efekt tohoto záměru byl sporný, šlo však o pokrytí očekávaného deficitu ze snížení těžeb silného dříví. První generální inventarizace lesů v roce 1960 přinesla překvapivý obrat. Prokázala dobrý stav lesů a jejich výnosovosti, vyloučila nesoulad ročního přírustu dřeva s těžebním etátem. Vysvětlení se spatřovalo v tom, že čeští lesníci v době války úmyslně tajili před německými okupanty pravý stav lesa. Výzkumné práce byly ukončeny, jejich závěry nemusely být do provozní praxe zaváděny.
V souvislosti s těžbou slabého dříví vzpomeňme alespoň dvou zajímavých technických výstupů práce VS. Byla to první čsl. pojízdná sekačka (štěpkovač) slabého dříví (spolupráce s Královopolskými strojírnami Brno) agregovaná s UKT a velkobjemovým přívěsem (Foto 5). Pro přibližování tyčoviny z prořezávek to byl originální princip tzv. vlečného výložníku, koncipovaný jak pro traktor (Foto 6), tak i pro koně.
Zemědělské kolové traktory nebyly pro práci v náročném terénu LH nejvhodnějším řešením. Již na počátku 60. let dozrála v evropských lesnicky vyspělých zemích potřeba traktorů, konstruovaných výhradně pro podmínky LH - speciálních lesních kolových traktorů (SLKT). VS Křtiny ve svých skromných podmínkách postavila v roce 1966 první model SLKT (Foto 7) na bázi komponent traktoru Zetor a automobilu Praga V3S. Říkali jsme mu – Jezevec.
Pro zajištění sériové výroby SLKT byl, ku prospěchu čsl. lesního hospodářství, získán slovenský strojírenský gigant - Závody ťažkého strojárenstsva Martin. Vývojové práce v ZŤS probíhaly v úzké spolupráci s VS Křtiny od roku 1967 a v roce 1971 byla v Trstené zahájena výroba ověřovací série LKT 75. Od roku 1975 se vyráběl vylepšený, dnes již legendární a i v zahraničí oceňovaný typ LKT 80, důvěrně nazývaný Lakatoš (Foto 8), jehož se do roku 1982
vyrobilo téměř 6000 kusů, převážně pro export. Do čsl. Lesního hospodářství směřovalo ročně cca 200 kusů těchto traktorů, které dovršily poválečnou etapu rozvoje traktorového soustřeďování dříví, na němž měla VS Křtiny rozhodující podíl.
Soustřeďování dříví v čsl. Lesním hospodářství bylo podřízeno tehdy převládající technologické koncepci těžby surových kmenů (kmeny jsou z lesa odváženy v celých délkách a
zpracovávány na užitkové sortimenty až na centrálních
manipulačních a expedičních skladech). v poválečné době to byla pokroková technologická koncepce, umožňující zejména přenést některé manuální práce z lesa na lépe mechanizovatelné centrální sklady a dosáhnout vyššího ekonomického využití těženého dříví.
Poznatky Švédska a Finska ukazovaly, že také efektivní rozvoj klasické, u nás rozvojově opomíjené sortimentní metody (výroba hotových sortimentů, krátkého dříví v porostu a jejich expedice z lesa přímo k odběrateli, bez budování investičně náročných centrálních skladů) je možný a může ve srovnání s naší koncepcí přinést kupř. v probírkách několikanásobné zvýšení produktivity práce. Klíčovým strojem této technologie byl nový přibližovací prostředek - forwarder – vyvážecí traktorová souprava. Rozsáhlé provozní zkoušky importovaného forwarderu
VOLVO 460 (Foto 9), organizované VS Křtiny, uvedené předpoklady potvrdily. VS pak postavila pro následný vývoj a výrobu tuzemských výrobců funkční model jednoduché vyvážecí soupravy na bázi UKT Zetor (Foto 10).
Sortimentová těžební metoda se v probírkách LH ČR nerealizovala tak jak by se očekávalo. Omezila se jen na některé Lesní závody bez vybudovaných centrálních manipulačních skladů. Zkušenosti byly naproti tomu úspěšně využity při rozvoji technologií v mýtních porostech do té míry, že ZŤS Martin, za účinné odborné spolupráce s VS Křtiny, rozšířily v 80. letech sortiment svého „lesního programu“ o výrobu vyvážecí soupravy VKS 120 s (Foto 11).
Již na počátku řešení mechanizace soustřeďování dříví bylo zřejmé, že traktory, limitované svými jízdními vlastnostmi a svahovou dostupností, mohou být využity především v terénech rovin a pahorkatin. Jestliže UKT zvládaly terény o sklonu do 25%, SLKT posunuly tuto hranici ke 35%. Horské terény vyžadovaly samostatné řešení. Tato oblast byla do té doby doménou koní v létě a svážecích saní v zimě. Šlo o tradiční, manuálně velmi náročné a málo produktivní práce. I v této oblasti sehrála VS Křtiny klíčovou roli a lze říci, že ji hraje dodnes.
Již na přelomu let 1954-55 postavila VS Křtiny první funkční model jednoduché tzv. malé lesní lanovky. Využila rozsáhlé větrné kalamity v Jeseníkách k jejímu ověření a dovedla pak řešení k prvé čsl. lesní lanovce s označením VLn (vyklizovací lanovka s pohybem nákladu nahoru, proti svahu) (Foto 12).
Jednobubnový naviják s tažným lanem, nosné lano, jednoduchý běhoun s padací kladkou a využití jeho gravitační složky postačí k plné funkčnosti lanovky. Pohyb dříví v polozávěsu a v protigravitačním směru se ukázal technicky a technologicky nejjednodušším řešením.
Tato lanovka umožnila efektivní soustřeďování dříví v terénech se sklonem již více než 22 % a navazovala tak na svahovou dostupnost UKT. Odpovídala již tenkrát samozřejmým požadavkům maloplošného intenzivního hospodaření a ochrany půdy v čsl. lesích. Umožňovala vyklizování dříví z obou stran trasy lanovky a pokrýt
z jednoho postavení celou šířku paseky v maloplošném pojetí obnovy lesa. Délkou trasy 300-600 m navazovala na rodící se koncepci zpřístupnění horských svahů sítí svážnic a odvozních cest. Umožnila použít lehkou nosnou a montážní výbavu a tím zkrátit čas montážních prací s příznivým vlivem na ekonomickou koncentraci těženého dříví. To všechno znamenalo v době, kdy v povědomí lesnické praxe byly rozporné experimentální zkušenosti s relativně těžkou, spíše exploatační švýcarskou lanovkou Wyssen, zásadní pozitivní obrat. Lanovka Vln byla provozem lesního hospodářství po počáteční nedůvěře přijata pozitivně a stala se impulzem pro nástup lanovek v čsl. lesním hospodářství.
Pozornost VS Křtiny byla pak zaměřena na rozšíření technologické použitelnosti lanovky a tak vznikla VLu-4 (vyklizovací lanovka univerzální) s dvouběhounovým vozíkem, která umožňovala montáž jak základního systému (polozávěs proti svahu), tak i systému s dopravou dříví v plném závěsu po i proti svahu (Foto 13). Použití dvoububnového navijáku umožnilo pak ekologicky pozitivní řešení i pro práci na neúnosných půdách v rovinách.
Pohonný agregát (naviják) k lesním lanovkám byl samostatným problémem, který VS Křtiny souběžně řešila. Po několika experimentálních modelech dospělo řešení k jednobubnovému navijáku, který byl ve spolupráci s Agrostrojem Prostějov agregován s jeho novým malotraktorem T4K10 a alternativně zavěšen také na hydrauliku UKT.
Komplet lanovky VLu-4 (Foto 14) přijala Transporta Chrudim do svého výrobního programu. Byla to pro LH velká naděje na dodávku kvalitního zařízení. Jenže se opakovala známá situace. Výroba lesních lanovek s malou sériovostí se stala pro Transportu postupně okrajovou záležitostí a spolupráce s lesním hospodářstvím byla ukončena. Osud modernizace a výroby lesních lanovek byl pak svěřen do rukou rozvíjejícího se vlastního lesnického strojírenského podniku– Státní lesy - podnik technického rozvoje Olomouc. Ten navázal na práci VS Křtiny a úspěšně vedl další
technický rozvoj lesních lanovek v ČR. Jeho lanovka VLU-5 se v závěru 80. let, s počtem 90 kusů provozně nasazených souprav, stala v bývalé ČSSR nejrozšířenější lesní lanovkou.
Specifické problémy využití lesní lanovky v mladých porostech – v probírkách, zejména absence kotevních stromů pro zavěšení nosného lana, přivedly řešitelský kolektiv VS Křtiny k myšlence integrace dvoububnového navijáku, neseného a poháněného UKT, s vlastním kotevním stožárem. Výsledkem byl subtilní lanový systém LS 1,5-300 (Foto 15), který byl ve své době i v mezinárodním měřítku velmi progresivní a zdařilý. Inicioval následnou orientaci VS na rozvoj stožárových lesních lanovek na bázi univerzálních kolových traktorů, který trvá úspěšně dodnes. Lanový systém LS 1,5-300 představoval dvoububnový naviják s teleskopicky výsuvným trubkovým stožárem o pracovní výšce 5,7 m, nesený na tříbodovém hydraulickém závěsu UKT, jímž je přepravován a poháněn. Traktor mohl být denně odpojován od stožáru s navijákem a sloužil k dopravě obsluhy na pracoviště, což byl tehdy aktuální sociální problém.
Podklady pro strojírenský vývoj a výrobu tohoto lanového systému převzaly od VS Křtiny Strojárne Štátnych lesov – Slovenská Ľupča a dále jej rozvíjely. SLPTR Olomouc pokračoval v rozvoji stožárových lanových systémů svojí lanovkou LS 2-500 (Foto 16).
Funkční vlastnosti, jednoduchá montáž a obsluha a příznivá ekonomika provozu zavedla malé lesní lanovky i mimo lesní hospodářství – do stavebnictví. Lanovky byly za přímé poradenské účasti pracovníků VS Křtiny použity k dopravě materiálu kupř. při stavebních rekonstrukcích čs. hradů Karlštejn, Žebrák a Bezděz, ale také při stavbách v zimním středisku Špindlerův Mlýn a při budování lyžařských skokanských můstků v Harrachově.
Nelze opomenout samostatnou, výlučnou a taky velmi úspěšnou etapu práce VS Křtiny na rozvoji lesních lanovek v ČSSR, která probíhala na přelomu 50. a 60. let Byl to rozvoj a využití stabilní vyvážecí lanovky typu Valtelína (Foto 17), inspirované zkušenostmi lesníků italských Alp.
Na rozdíl od mobilních rychlomontážních vyklizovacích lanovek jde o nepřenosnou konstrukci se dvěma nosnými a jedním oběžným lanem a pohonným agregátem. Lanovka řešila specifický problém vyvážení dříví na vzdálenosti i více než 1 km z lesních komplexů nezpřístupněných lesními cestami. Rozvojová skupina VS Křtiny dovedla Valtelínu
na vysokou technickou úroveň. Postupně vyprojektovala, postavila a předala k provoznímu užívání v rámci čsl. Lesního hospodářství sedm těchto lanovek. Připomeňme alespoň tu legendární v Nedašově na Valašsku, která sloužila nejdéle - 15 let a taky specifickou Valtelínu v Dunajské Stredě, která vyvážela dříví ze zaplavovaných ostrovů mrtvých ramen Dunaje k inundační hrázi (Foto 18) a nahradila dřívější komplikovanější přepravu dříví po vodě.
V 80. letech dosáhl technický rozvoj čs. lesního hospodářství v těžbě a dopravě dřeva již velmi dobré úrovně. Poválečné problémy byly úspěšně překonány. Podíl VS Křtiny na tomto stavu byl všeobecně oceňován. Pracovníci VS nepracovali již tolik pod tlakem akutních potřeb lesního hospodářství a obraceli svoji pozornost, v souladu s mezinárodním trendem, k vyšším stupňům mechanizace – k těžebním strojům. Umožnila to i existence speciálních lesních kolových traktorů, jako jejich možných nosičů. z této doby připomeňme dva stroje řešené VS Křtiny. Prvým byl funkční model stroje pro odvětvování celých stromů vyklizených traktorem na přibližovací linku v probírkách OS-16 (Foto 19). Stroj zapadal do technologické koncepce surových kmenů se zpracováním na centrálních manipulačních skladech. Výsledný ekonomický efekt, ve srovnání se stále lehčí a ergonomičtější motorovou pilou při aplikaci racionalizované techniky práce, nebyl jednoznačně pozitivní a stroj nebyl předán k dalšímu strojírenskému vývoji.
Větší efekt přinášel a naději na úspěch měl již procesor - odvětvovací a krátící stroj OKS-25 (Foto 20), určený pro sortimentovou těžební metodu v probírkách. Stroj pracoval na přibližovací lince, odvětvoval celé stromy vyklizené k lince, krátil je na požadovanou délku a odkládal ve svazcích k okraji linky pro následné přiblížení vyvážecí soupravou. Pro manuální práci zůstalo pak jen kácení stromů motorovou pilou. Stroj převzal do svého vývojového a výrobního programu SLPTR Olomouc a dovedl jej do stadia provozně ověřovaných prototypů. Proces vývoje stroje byl zastaven v důsledku změn, které pro čs. LH i pro SLPTR přinesla hospodářská transformace v 90. letech. Stroje shodné technologické koncepce se pak postupně objevovaly v nabídkách na trhu lesních strojů Skandinávie.
Druhou oblastí lesního hospodářství, v níž sehrála VS Křtiny klíčovou úlohu, byla vedle soustřeďování dříví racionalizace a prvotní mechanizace prací v pěstební činnosti, především v lesních školkách a při umělé obnově lesa – zalesňování.
Sazenice lesních dřevin pro obnovu lesa se v poválečné době pěstovaly převážně v malých lesních školkách na úrovni nejnižších organizačních stupňů (polesí, hájenství). Byla to sezonní pracovní příležitost pro venkovské ženy. Práce byly vykonávány jen ručně, dílčí racionalizační prvky měly výjimečný a lokální charakter. Cesta k vyšší efektivitě vedla přes budování centrálních velkoškolek.
Úkolem VS Křtiny bylo pro tyto velkoškolky vyřešit a pro strojírenskou výrobu připravit soustavu strojů a zařízení s vazbou na vhodný energetický prostředek. Již v 60. letech se naskytla výjimečná příležitost orientovat mechanizaci v lesních školkách na tzv. malý nosič nářadí pro lesní školky (Foto 21), který ve spolupráci s VS Křtiny vyvinul Agrostroj Prostějov jako modifikaci svého malotraktoru T4K10. VS vyřešila postupně k tomuto nosiči potřebné strojní nástavby pro mechanizaci prací na záhonech. Elegantní koncepce malého nosiče nářadí s výhodou dobrého výhledu na pracovní nářadí však k široké realizaci nedospěla. Předpokládaná malosériovost jeho výroby a malá jistota trvalosti produkce malotraktorů v Agrostroji Prostějov vedla nakonec k orientaci „na jistotu“ - na narůstající a trvalou produkci zemědělských traktorů Zetor. A to i za cenu ztráty výhod vpředu neseného nářadí. Mimoto – nosič nářadí nemohl pokrýt všechny potřeby školkařského provozu a i univerzální kolové traktory musely být ve výbavě velkoškolek kupř. pro celoplošnou přípravu půdy a pro přepravu materiálů.
Pro VS Křtiny to přineslo etapu rekonstrukcí, úprav i nových řešení pracovního nářadí neseného na hydraulice UKT. Šlo vesměs o prvotní mechanizaci pracovních operací v podmínkách, kdy v tuzemsku i v zahraničí existovaly jen sporadické inspirační vzory a zkušenosti. Lze jmenovat alespoň ty základní pracovní operace jako – úprava a tvarování záhonů, vysévání a zásypka semen lesních dřevin ve formě rýhové, proužkové i celoplošné síje (Foto 22), meziřádková kultivace půdy a likvidace buřeně, školkování semenáčků (obdoba pikýrování), stimulační podřezávání kořenů sazenic, podorávání sazenic pro jejich následnou sklizeň apod.
Energetická rezerva UKT umožnila řešit i náročnější strojní nástavby, jako kupř. jednořádkový sklizeč sazenic (Foto 23). Výsledky práce VS Křtiny byly přijímány provozní praxí LH vesměs pozitivně a staly se podkladem pro opakovanou výrobu ve strojírenských podnicích LH. Technický rozvoj nastupujících velkoškolek se tak dostal na požadovanou úroveň, která obstála i v mezinárodním srovnání.
Souběžně s lesními školkami věnovala VS Křtiny pozornost technickému rozvoji navazující pracovní oblasti – zalesňování. Výsadba sazenic byla prováděna výhradně ručně (pod motyku) a podíl ruční práce je zde dodnes vysoký. Období experimentování s motorovými důlkovači (půdními vrtáky), ať šlo o lehké ruční či nesené na traktoru, nepřineslo požadovaný výkonnostní a ekonomický efekt. Setrvání provozu LH na produkci klasických prostokořenných sazenic neumožnilo také využít efektu, který prokazovaly zahraniční zkušenosti s vysokou racionalizací ruční výsadby krytokořenných sazenic.
Za této situace přišla VS Křtiny opět s originálním řešením, jímž byl rýhový zalesňovací stroj nesený na hydraulice traktoru, kde obsluha stroje vkládá sazenice přímo do plynule se otevírající a zavírající půdní rýhy (Foto 24). Toto řešení přineslo obrat v mechanizaci zalesňovacích prací a nebylo dosud překonáno. Rýhový zalesňovací stroj se vyrábí a využívá dodnes.
Nutno připomenout, že všechno co bylo o lesních školkách uvedeno se týká rozvoje klasické produkce prostokořenných sazenic (PKSA), zbavených před výsadbou půdního kořenového balu, převážně 3 až 4 letých, pěstovaných na volných záhonech. Nevýhody této klasické koncepce byly známy, zejména potřeba velké plochy kvalitní půdy pro zakládání velkoškolek, poměrně dlouhá produkční doba s nedostatečnou reakcí na nárazové potřeby (větrné kalamity), opakovaný šok z přesadby sazenic (školkování na záhon a výsadba na pasece), krátká agrotechnická lhůta pro zalesňování, značná závislost na počasí ovlivňující ztráty na zalesňování apod. Již na počátku 60. let se formovala nová koncepce - produkce krytokořenných sazenic (KKSA), nazývané též jako obalované s relativně pevným kořenovým balem substrátu, které by nevýhody prostokořenných sazenic z podstatné části odstranily. Iniciativa přicházela zejména z lesnicky exponovaných zemí severní Evropy. Pracovníci VS Křtiny tento nový trend pozorně sledovali a již na počátku 60. let iniciovali aplikaci krytokořenných sazenic typu Nisula (Finsko) v podmínkách čs. LH a vyvinuli pro jejich produkci některé jednoduché pomůcky. Také na území ŠLP Křtiny najdeme porosty, založené těmito sazenicemi. Po této, z dnešního pohledu nedokonalé metodě, přišla na přechodnou dobu v omezeném rozsahu, opět z Finska, technologie produkce KKSA typu Papperpot, charakteristická papírovými vícebuňkovými pěstitelskými voštinami, již taky s nabídkou kompletní technické výbavy. Následný prudký rozvoj produkce KKSA zejména ve Švédsku a Finsku dospěl nakonec do formy pěstování středních nejvýše 2 letých sazenic, v pevných, vícebuňkových plastových sadbovačích, plněných půdním substrátem, předpěstovaných ve velkokapacitních foliovnících s automaticky řízeným prostředím (teplota, vlhkost případně i podíl CO2, osvětlení, závlaha, přihnojování) a dopěstovaných na venkovním úložišti, s vyloučením klasických záhonů. Někteří velkovlastníci lesů Skandinávie vykazovali již počátkem 80. let 100% podíl této produkce sazenic.
VS Křtiny spatřovala v tomto trendu východisko dalšího efektivního rozvoje produkce sazenic pro LH ČR. Investiční náročnost a tehdejší malá ekonomická dostupnost zahraničních technologických zařízení vedla VS k řešení vlastních technických prostředků a jejich přípravy pro výrobu ve strojírenských závodech LH. Tak vznikl ve Křtinách model plnící a osévaci linky (Foto 25) pro plastové kontejnery a taky linka pro přesazování 1 letých krytokořenných semenáčků do větších sadbovačů s cílem úspory plochy foliovníku. Vícebuňkové pěstební plastové sadbovače pro pěstování 1 letých semenáčků a 2 letých sazenic připravil na základě podkladů VS Křtiny pro sériovou výrobu Technoplast Chropyně.
Provozní praxe LH i představitelé pěstování lesa nepředpokládali výrazný přechod na produkci krytokořenných sazenic a požadovali zachování významného podílu silných prostokořenných sazenic případně i odrostků, které lze vypěstovat pouze v záhonových technologiích. VS Křtiny hledala i v této situaci cestu k vyšší efektivitě produkce sazenic a přišla s kompromisním návrhem technologie spojující výhody pěstování krytokořenných 1 letých semenáčků v řízeném prostředí foliovníků s jejich dopěstováním do požadované kvality na venkovních záhonech. Vyřešila pro tuto technologii i klíčový stroj, jímž byl stroj pro automatické školkování 1 letých krytokořenných semenáčků na venkovní záhony (Foto 26). Šlo ve své době, i v mezinárodním srovnání, o unikátní technologii i unikátní technické řešení.
To bylo ve druhé polovině 80. let. Určité uspokojení lesnického provozu z dosažené úrovně produkce klasických PKSA ve velkoškolkách a také investiční náročnost i oprávněná obava z náročné strojírenské výroby a zejména z vysokých požadavků na organizaci a kvalitu práce i na
kvalifikaci provozních pracovníků, vedly představitele LH k rozhodnutí odložit realizaci progresivních návrhů VS Křtiny na pozdější dobu. Rozvoj produkce krytokořenné sadby byl pak záležitostí jen dílčích iniciativ pracovníků velkoškolkařského provozu. s uspokojením lze konstatovat, že unikátní technologie s automatickým školkováním krytokořenných semenáčků na záhony, navrhovaná VS Křtiny, byla reálná a perspektivní. Po cca 10 letech byla prezentována ve Švédsku, včetně vlastního řešení automatického školkovacího stroje.
Závěrem je třeba doplnit, že vedle nosných témat, kterými bylo soustřeďování dříví traktory a lanovkami, produkce sazenic v lesních školkách a zalesňování, věnovala VS podle potřeb lesního hospodářství pozornost také dalším oblastem práce v lese. Jmenujme zejména lesní semenářství, přípravu půdy pro zalesňování a pro přirozenou obnovu lesa, ošetřování a ochranu lesních kultur, zakládání topolových plantáží, ergonomii prací v lese a taky širokou oblast výstavby a údržby lesních cest a svážnic. Krátce se dotkla i techniky práce s motorovou pilou a energetického využití dřevní hmoty. Ve všech těchto oblastech byla VS Křtiny čsl. lesnímu hospodářství platným pomocníkem. Jen těžko bychom i dnes hledali v praktickém provozu čs. LH oblast, kde není patrný rukopis VS Křtiny.
A v neposlední řadě - VS Křtiny si udržovala trvale velmi dobrou pozici i respekt v mezinárodní spolupráci. Svědčí o tom kupř. i to, že v 80. letech plnila úspěšně funkci koordinátora členských zemí RVHP v programu vědeckotechnické spolupráce s Finskem v oblasti technického rozvoje lesopěstebních prací.
V roce 1990, v souvislosti s politickými a hospodářskými změnami a navazující transformací čsl. lesního hospodářství, byla VS Křtiny vyčleněna ze svazku VÚLHM a převzata, včetně movitého i nemovitého majetku, do struktury Školního lesního podniku - Masarykův les Křtiny. Byla zahájena nová epocha Výzkumné stanice.
V roce 2016 je to již 65 let od založení Výzkumné stanice Křtiny. Její zaměření, tematickou orientaci, pracovní metody i organizační strukturu formoval od počátku její prvý vedoucí a křtinský občan – Ing. Václav Štaud, CSc. Pod jeho vedením se VS Křtiny stala uznávaným symbolem úspěšného technického a technologického rozvoje lesního hospodářství Československa druhé poloviny minulého století. Zcela naplnila očekávání, s nímž byla v roce 1951 ustavena. Pomohla výrazným dílem k překonání poválečných problémů čsl. lesního hospodářství na rozvojové cestě od sekery k těžebním strojům, od koní ke speciálním lesním kolovým traktorům a lesním lanovkám, od motyky k zalesňovacím strojům, to všechno při respektování pěstebních a ekologických principů obhospodařování lesa a ochrany lesního prostředí. Pomohla také pozvednout postavení kdysi společensky a sociálně opomíjeného lesního dělníka a kočího až na vysokou příčku operátora lesních strojů. Pomohla držet techniku a technologii lesního hospodářství Československa na úrovni plně srovnatelné s ostatními lesnicky vyspělými zeměmi Evropy i přispět do společného mezinárodního fondu poznání.
Pro čsl. lesní hospodářství bylo toto období historicky výjimečným vývojovým skokem, pro pracovníky Výzkumné stanice to bylo nezapomenutelné velké tvůrčí dobrodružství.
Ing. Štaudovi byla v roce 2014, 100 let od jeho narození, u vstupu do někdejšího objektu VS Křtiny (dnes ředitelství Školního lesního podniku) odhalena pamětní deska. Byl tak uveden do Lesnického Slavína.
Ing. Alois Švenda, CSc. - vedoucí VS Křtiny v letech 1975 - 1990.